Je nás o jedoho víc
Jak jsemm již psala, život bez psa jsem si nedovedla představit, tak jsem začala projíždět inzeráty a koukat po štěndech. Moje představa byla pořídit si německého ovčáka bez papírů, protože papírového jsem si v té době nemohla dovolit. Najednou mi padlo oko na inzerát, že jakási paní daruje štěňátka křížence NO, k inzerátu byli přiloženy i fotky štěňátek. Na první pohled mě uchvátila jedna fenečka. A tak slovo dalo slovo a já se 18.2.2009 vydala do Prahy pro nového člena rodiny. Cesta probíhala v pořádku a já se těšila na štěňátko.
Na místě jsem zažila mírný šok, protože když ona majitelka otevřela dveře do pokoje, kde byli štěnda, nejprve se na mě vylinul šílený zápach, potom se na mě vyřítili tři obrovští psi a za nimi se vybatolila dvě štěnda. To že štěňátka nejsou očkovaná, jsem radši přešla pouhým pozvednutím obočí a raději vzala štěndo, uctivě poděkovala a honem pryč. Podmínky v jakých chuděra malá byla ve mně zanechali dost otřesný zážitek. Ze kterého jsem se po cestě domů jen těžko vzpamatovávala. Doma jsem malou kuličku pokřtili jako Indi.
Nevím jak se k ní chovatelka-nebo spíše množitelka chovala, avšak pravdou je, že chuděra malá se bála snad všeho. Od lidí přes psy a neznámé prostředí až po pokusy, kdy jsem se snažili ji pohladit. To se jen vždy ustrašeně přikrčila a čekala co se bude dít. Problém jsme měli také s tím chodit ven. Odmítala překročit práh bytu. Trvalo to dlouho, nicméně trpělivost a spousta času se mi vrátila v podobě toho, že dnes se Indinka již nebojí psů, ven chodí ráda, akorát k některým lidem je stále ještě nedůvěřivá a v některých situacích trochu bojácná.
Jednou z prvních věcí kterou jsem s feňulí absolvovala byla návštěva veterináře a její očkování. Pomalu jsme poznávali město a všechny jeho nástrahy, které zde čekají. Což ovšem praktikujeme dodnes. Tak nám držte palečky:)